Jak jsem se seznámila s mým přítelem
Jestli máte rádi romantické příběhy, tak tenhle bude určitě jeden z těch, co se vám bude strašně moc líbit a určitě vás možná i dojme. Mně to totiž dojme pokaždé, když si na to vzpomenu. Jsou to skoro už tři roky a stále mám pocit, jako kdyby to bylo včera. Čas strašně moc letí… Ráda chodím do kavárny. Vždycky, když mám čas, tak si dám něco dobrého a sladkého a k tomu samozřejmě dobrou kávu. Dalo by se říct, že je to takový můj „zvyk“, který už mám plno let. A když jsem byla ve stresu nebo jsem se necítila dobře, tak právě procházka a návštěva kavárny mi vždycky udělala dobře a hned jsem se cítila o něco lépe.
No a jednou jsem v té kavárně takhle seděla, zahloubaná sama do sebe. A vtom přišel jeden docela pohledný mladý muž… Okamžitě jsem si ho všimla. On mě taky. A i když si sedl k jinému stolu, tak nějak jsme po sobě pokukovali a já jsem docela dost rychle vycítila, že se mu líbím. Tedy alespoň to tak vypadalo… Najednou zničehonic přišel ke mně a zeptal se, jestli si může přisednout. Docela mě to zarazilo, protože se mi nestávalo, že by jenom tak přišel někdo ke mně a chtěl si přisednout, ale souhlasila jsem a v koutku duše jsem byla docela ráda. Čekala jsem totiž, že spolu prohodíme nějaké to slovíčko a třeba se dáme i nějak blíže do řeči.
A taky že ano. Začal se ptát, jak se mám, že mě tu ještě nikdy neviděl a tak podobně. Nikdy se s cizími lidmi moc nebavím, a to ani s kluky v mém věku, ale tentokrát to bylo jiné. Byl něčím jiný a okouzlil mě. Měl nádherné blonďaté vlasy a modré oči – přesně ten typ muže, který se mi líbil a vím, že tohle byl přesně ten typ, který na každém prstu může mít deset holek. A proto mě zarazilo, že si chce povídat zrovna se mnou. Jenže jsme zjistili, že si hrozně moc rozumíme. A dneska už jsme spolu tři roky a nemůžu si stěžovat. Máte to stejně?